Po tehdejší návštěvě výstavě BIG LIGHT v brněnském Domě umění, a několika letech k tomu, se můj vjem z této výstavy se vtavil jako inspirace pro vznik mého projektu, který shodou okolnost zakomponovala do své bakalářské práce. 
Projekt nahlíží na fenomén z hlediska, ne jako na globální otázku v podobě dalšího veřejného média, což není původním smyslem, ale z hlediska vztahů jedince a zároveň se stává tak jakousi nadstavbou na existující sociální sítě. Vztahy tu nejsou automaticky vnímány jako mezi více jedinci, ale také vztah nás jednotlivců sami k sobě, které na sociálních sítích zcela získávají podobu definování sám sebe podle předpokladatelného mínění ostatních, což značíme jako „přátelé“.  Sociální sítě jsou jedny z mnoha faktorů, co změnily význam slov, jako je sociální sít, přátelé, znát, sledovat, sbližovat se, zůstat ve styku…

Jedná se o projekt, který se snažím stále rozvíjet, posouvat a prezentovat na více uměleckých místech a jim podobným. Zdá se tedy říci, že se jedná o dlouhodobý projekt, který již získal několik možnosti seznámit společnost svým úsilím. Z každého toho snažení si projekt vzal z toho předchozího něco buď to nějaký instalační prvek, materiál či zkušenost s interakcí a vnímání. Čím dochází jisté recyklaci stejně jako u materiálu, která je teď u mě dost častá. 
Způsob fragmentování oblečení od přátel,… a spojování jej pomocí chemlonových přízí umožňující následující opětný rozklad umožnuje vytvořit dojem velkého množství v malém rozsahu a zároveň značí nesouvislé uložení po částech v cloudu či disku a po následném otevření. Marshall McLuhan ve knize „Jak rozumět médiím“ se oblečením zabývá v kapitole „Oblečení extenze naší kůže“, jelikož se jedná také komunikační prostředek. Díky němuž se člověk ve společnosti definuje třeba svým vlastním stylem. Zároveň je to materiál, který propadá konzumu a fetišismu moderní doby. Jak napovídá název kapitoly knihy Marshalla McLuhana, tvoří nám druhou kůži, ale také skryje nás a zároveň zachycují naší vůni těla
a vylučovaného potu. V projektu slouží jako prvek identity a masovosti.
Toto hromadění může upozornit i na fakt, každý z nás je „Homo Cosumens“, jak praví americký psycholog Abraham Maslow, jelikož procházíme mnoho informacemi a našimi vztahy to jinak vlastně není. Vztahy jsou dnes nejžhavějším tématem dne nebo spíše soustředěním na uspokojení, které vztahy snad mohly přinést. To ilustruje například obliba tzv. kapesního vztahu, tedy vztah, který je po ruce, kdykoliv je potřebný a v opačném případě se snadno ukryje zpět do kapsy. A proto takové „virtuální vztahy“ přejmenované na „spojení“ jsou oproti staromódním „oddaným“ vztahům ušité na míru tekutému modernímu světu. Rychleji k nim přijedeme a stejně tak i snadno z nich vystoupit. Navíc tyto vztahy působí elegantně a čistě
i zvladatelně a pohodlně oproti dlouhodobému závazku působícího jako past, jehož cena často bývá vysoká a nepřijatelná, navíc se zdá těžkopádným, pomalým, nezáživným a příliš komplikovaným. A zvláště co nové „spojení“, to nové informace a proto vlastně slabé vazby hrají klíčovou roli. Můj projekt s nimi proto pracuje v rámci takového výzkumu, čemuž také patří několik následujících bližších poznámek, které vyplývají
z funkcí a ze samotné existence sociálních sítí.
Ty vlastně nejsou ničím jiným než jedním ze způsobů (další nalezneme všude možně: ve společnosti počínaje od škol po politiku či u firem), jak někam patřit. Tato potřeba byla získána evolučně: vznikla už v pravěké tlupě, jelikož vrozená touha vytvářet skupinky poskytuje sdruženým jedincům zázemí, bezpečí a pocit pohody. Touha o přijetí vpisuje se do struktury naší nervové soustavy jako nejzákladnější motivace.  Stejně tak i strach odmítnutí. Zmíněné proplouvání v kyberprostoru je nic jiného než taková kybernetická nesmrtelnost našeho „já“. Jedná se vlastně o takový boj proti strachu smrti. Podobně jako může užití cloudového alba fungovat na připomenutí svých zážitků a jako obrana proti strachu ze ztráty své minulosti.
A zároveň naráží na dnešní trendy jako kurátorství umělců či přímo ztráty autorství a především na zinteraktivizaci „konzumenta umění“. Tudíž neznamená, že když vznikne něco s uměleckým záměrem, musí být okamžitě „ponálepkováno“ fyzickým autorem, byť je původcem. Pro tento projekt je důležité, aby se prezentoval sám o sobě a tudíž se stává takovým výzkumem, který tímto konkrétním nekončí a bude se pokud možno šířit dále. 
Projekt se zakládá na momentu, kdy a jak se dostavíme do zvoleného prostoru, jelikož v tomto ohledu pracuje s podobností se sociálními sítěmi. Poukazuje tak na dvě formy, kdy sociální sítě jsou zcela téměř demokraticky přístupné každému jako „nahlížiteli“ a pak samotným článkům „zasvěcených“, co ji vlastně tvoří. „Modré Světlo“ je v tomto ohledu podobné především sociální síti Facebook. Až na to, že osvícení Modrým Světlem zažijeme mnohem fyzičtější formou, čím se vrací k tradicím. 

​

Vedle svého pohledu, čerpám především z knih jako:
Zygmunt BAUMAN, Tekutá láska: o křehkosti lidských pout, Praha 2013 
BEASTESS, Osamělost, aneb, Kolik máte přátel na facebooku, Praha 2016 
Josef KROUTVOR, Hlava medusy, ke vzniku 40. výročí OSN, č. 29, Praha 1969 
Marshall MCLUHAN, Jak rozumět médií. Praha 1991 
Václav MORAVEC, Média v tekutých časech: konvergence audiovizuálních médií v ČR, Praha 2016